Kdyby to bylo vážné, něco by mi dali
V srpnu jsem byl na preventivní prohlídce. Nic mimořádného, nic mě nebolelo, šel jsem tam, protože se to má. Odešel jsem odtamtud s číslem, které se mi nelíbilo.
Cholesterol vysoký. Konkrétní hodnotu sem psát nebudu a mám na to dobrý důvod — za chvíli ho pochopíte. Nikdo mi nic nepředepsal, nikdo mi nezavolal zpátky. Dostal jsem papír s čísly a ticho kolem nich.
Za dva dny jsem měl hotovou obhajobu
Zajímavé není to číslo. Zajímavé je, co jsem s ním udělal.
Do dvou dnů jsem měl v hlavě seznam. V práci nachodím patnáct tisíc kroků, za celý den mi to vyjde přes dvacet tisíc. Cvičím jógu každé ráno, tři sta šedesát pět dní v roce, bez výjimky. Od ledna do konce dubna mám každý rok čtyři měsíce přísného režimu — žádný alkohol, dva měsíce bez masa, poslední jídlo v šest večer. Ano, po zbytek roku si skleničku vína dám, ale ne každý den, a nikdy jsem to nepovažoval za problém.
Každý bod na tom seznamu je pravdivý. A přesto jsem ho nesestavoval proto, abych něco pochopil. Sestavoval jsem ho proto, abych měl klid.
A na konec jsem si k tomu přidal ještě jednu větu, tu nejlepší ze všech: kdyby to bylo vážné, něco by mi dali.
Přesně takhle přemýšlí polovina chlapů, které znám. Možná i vy.
Dvě ženy, stejné číslo, dva opačné konce
Moje maminka vážila padesát dva kilo. Celý život se hýbala, těžká mastná jídla nejedla — a vysoký cholesterol měla vždycky. Zemřela na rakovinu. Na něco, s čím to číslo nemělo nic společného.
Moje babička se taky hýbala celý život. Ale jedla postaru, na sádle, tak jak se tehdy vařilo. Vysoký cholesterol měla taky — vždycky. Dožila se skoro devadesátky.
Když jsem to takhle napsal za sebou, přišlo mi to jako důkaz. Dvě ženy, tři generace, stejné číslo a úplně opačné konce — a člověk má chuť z toho vyhlásit, že je to celé jedno.
Není. A tohle je jediné místo v tomhle textu, kde chci být úplně přesný: dva lidé nejsou důkaz. Vysoký cholesterol není rozsudek ani proroctví, je to pravděpodobnost — a pravděpodobnost se nedá potvrdit ani vyvrátit na dvou lidech z jedné rodiny. Kdyby to šlo, nikdo by nepotřeboval medicínu, stačily by rodinné historky. Moje babička nic nedokázala. Jen měla štěstí, geny, nebo obojí.
To, co z našeho rodinného příběhu doopravdy vyplývá, je mnohem skromnější: v naší rodině to máme všichni. I ti štíhlí. I ti, co se hýbali. To číslo u nás zjevně není odměna za chování ani trest za hříchy — a mně trvalo padesát let, než mi to došlo.
Čtyři měsíce poctivé práce, kterou jsem nikdy nezměřil
Když jsem se v tom hrabal, došla mi ještě jedna věc — a ta mě mrzí víc než samotný výsledek.
Ten čtyřměsíční režim dělám každý rok. Čtyři měsíce bez alkoholu, dva bez masa, večeře v šest. Je to kus práce a dělám ho poctivě.
A ani jednou — ani jediný rok — jsem si nenechal odebrat krev před ním a po něm.
Takže dnes mám v ruce jedno jediné číslo ze srpna a k němu žádnou historii. Nevím, jestli je to moje běžné číslo, nebo výjimka. Nevím, jestli mi ten režim s cholesterolem dělá něco, nebo nic. Čtyři měsíce disciplíny každý rok a nulová odpověď na otázku, jestli je to k něčemu.
Většina lidí je na tom stejně. Měříme se jednou za pár let, dostaneme jeden snímek a čteme ho jako verdikt o svém charakteru. Přitom je to snímek. Jeden den, jedno ráno, jeden odběr.
Tak jsem si řekl, že přidám tai-či
Vážně. To byla moje první skutečná reakce na ten papír. Ne otázka, co to číslo znamená. Ne „zeptám se při příští návštěvě“. Rozhodnutí, že ráno budu mít jógu a večer si přidám tai-či.
Není to špatné rozhodnutí. Pohyb navíc nikomu neuškodil a já to i doopravdy dělám rád.
Ale když si to poskládáte za sebou — dvacet tisíc kroků, jóga každý den, čtyři měsíce detoxu, babička na sádle do devadesátky, a kdyby to bylo vážné, něco by mi dali, a mimochodem přidám tai-či — tak to přestane vypadat jako životospráva a začne to vypadat jako něco jiného.
Vypadá to jako člověk, který velmi pracovitě obchází jednu krátkou otázku.
Nechci z toho dělat poučení a nebudu vám říkat, co máte dělat se svým výsledkem. Můj obraz není váš obraz — já mám svou rodinnou historii a svého lékaře, který ji zná čtyřicet let, a vy máte svou a svého. To číslo umí přečíst jen ten, kdo zná celý zbytek.
Píšu to proto, že mě překvapilo, jak snadné to bylo. Za dva dny, bez jediné lži, jen ze samých pravdivých vět, jsem si postavil důvod, proč se nemusím ničím zabývat. A kdybych si to nenapsal na papír tak, jak to čtete teď, tak si toho ani nevšimnu.
Nevím, co moje číslo znamená. Zatím znamená jen to, že o něm vím. A příští rok si ho konečně dám změřit před lednem i po dubnu — abych měl místo úvah dvě čísla.
To je celé, co jsem se z této preventivní prohlídky zatím dozvěděl.
Pokud vás tato úvaha přivedla k otázce, co cholesterol vlastně znamená a co se s ním dá reálně dělat, napsali jsme o tom i věcný článek: Cholesterol po päťdesiatke (slovensky).
Toto je můj osobní pohled, ne lékařská rada — co udělat se svým číslem, vám nejlépe poradí váš lékař, který zná vaši historii, ne cizí text na internetu.
— Michal
Newsletter
Nové články priamo do vašej schránky
Raz–dvakrát týždenne zrozumiteľný článok o zdraví po päťdesiatke. Žiadny spam, žiadny predaj — odhlásiť sa viete kedykoľvek.
